Život v zajetí zvyků

V průběhu své praxe, jsem si položil jednoduchou otázku. Proč vlastně nemáme v životě, co chceme? Fungující vztahy, rodinu, dobré vztahy s rodiči a sourozenci, proč nejsme zdraví, proč každý nevydělává tolik, kolik chce. Proč nám v životě nefungují určité věci, proč nejsme úspěšní, proč nejsme šťastní atd. Odpověď na tuto jednoduchou otázku jsem pochopil po několika letech. Všichni máme jedno společné. Nejsme schopni se vymanit ze svých zvyků chování a myšlení. 

 Lidi můžeme rozdělit do tří skupin.

Ta první bere život takový, jaký je. Se vším všudy. S tím dobrým i zlým, protože jsou přesvědčeni, že to k životu patří a člověk se s tím musí smířit. Takhle byli vychováni svými rodiči. A jsou přesvědčeni, že takový přístup k životu je správný.

Druhá skupina, když chce něco v životě změnit, tak pokud to nevyjde, nic si z toho nedělají. Nejsou rozmrzelí, že život není podle jejich představ, takový, jaký by chtěli. Zkusili to a když to nejde, tak se nedá nic dělat. Smíří se s tím, bez zbytečných emocí. Rodiče je vychovali, že když něco v životě nevyjde podle jejich představ, když si nesplní své sny, tak si z toho nemají nic dělat. Jsou přesvědčeni, že na určité věci prostě nemají vliv.

Třetí skupinu tvoří lidé, kteří se snaží mít život podle svých představ, takový, jaký chtějí. Snaží se naplnit své sny a touhy. Když přijde zklamání z toho, že se jim něco nepovedlo, jsou přesvědčeni, že udělali vše, co mohli. Nejsou schopni si uvědomit, že se nevymanili ze spárů svých zvyků chování a myšlení. Proto nechápou, v čem je problém. Čím více zklamání z neúspěchů v životě zažijí, o to více se rozvíjí jejich představivost, že život ovlivňuje něco, na co nemají vliv. Určitě si dokážete vybavit situaci, kdy jste koukali na nějaký horror, nervy drásající film a potom jste za každým rohem viděli vraha, zombie nebo duchy. Pocity prostě rozjedou vaší představivost a přestože víte, že nic takového není, nedokážete to zarazit. A teď ty samé pocity rozjitří jejich představivost do takové míry, že začnou věřit všemu, co se jim hlavou honí. Zvláště, když se to děje dlouhodobě. A tak se změní jejich myšlení a začnou věřit stejným věcem, jako mnoho dalších před nimi. Že náš život ovlivňuje něco, na co nemáme vliv nebo co je mimo hranice našeho běžného vnímání. Začnou se vymezovat většinové společnosti a žijí ve svém světě, který má jiná pravidla. Svým způsobem jsou šťastní a spokojeni. Tím se ještě více vymezují. Svůj pohled na život považují za jediný správný.

Všichni jsme na tom stejně. Chceme věřit tomu, že můžeme mít život podle svých představ, ale naprosto automaticky podléháme svým zvykům myšlení a chování. Díky tomu získáváme zkušenosti, které odpovídají našim zvykům a ne tomu, co chceme. A tyto negativní zkušenosti předáváme svým dětem stejně, jako to dělali naši rodiče a jejich rodiče...... Své negativní zkušenosti si předáváme po celé generace a tím jsme naprosto změnili své myšlení a chování. Když začnete něco považovat za normální, tak se podle toho chováte a myslíte. A když si přece jen uvědomíte, že to chcete jinak, zvyk myšlení nebo chování jste nezměnili. Takže, čemu bude odpovídat výsledek? Tomu, co jste chtěli nebo vašim zvykům chování a myšlení? Je tedy problém v nás nebo v těch druhých, když MY chceme, aby něco bylo podle NAŠICH představ. Musíme něco změnit MY nebo ONI? V první řadě my, protože jen tak dosáhneme toho, aby se změnili ti druzí. Když změníme něco u sebe, okamžitě se to odrazí v našem životě. Bez změn u sebe, neuvidíme změnu v životě. Tak to prostě je. Našimi největšími učiteli života jsou rodiče. Nikdo na nás neměl a nikdy nebude mít větší vliv, než měli oni. A to v tom dobrém slova smyslu, ale i v tom zlém. Každý z nás dostal díky tomu jiné karty, se kterými je nucený hrát. Ale na vás je, jak ty karty zamícháte a jestli si rozdáte takové, se kterými se vám bude dobře hrát.